Zuby
"Nemyslete si, že trpím nějakou úchylkou. Třeba, že si chci způsobovat bolest a tak. To tedy ne," tvrdí paní Jana.
Paní Jana (40) z Litoměřic se nám po dlouhém přemlouvání svěřila se svou těžko uvěřitelnou zálibou. Ano, sama si provádí zubařské zákroky.
„Nemyslete si, že trpím nějakou úchylkou. Třeba, že si chci způsobovat bolest a tak. To tedy ne! Vrtat si zuby mě donutily okolnosti, a až potom jsem zjistila, že je vlastně fajn spravit si chrup úplně podle svého,“ říká v úvodu vyprávění sympatická paní Jana a vesele se směje.
Pak nás vede do zubní ordinace, kde pracuje řadu let jako specializovaná zdravotní sestra.
Kouknu se na zoubek
„Vystudovala jsem Střední zdravotnickou školu a nastoupila na chirurgické oddělení. Práce mě velmi bavila, ale směny jsou jen pro svobodné. Když si člověk pořídí dítě, měl by se mu věnovat, a ne být stále v čudu!“ rezolutně vrtí hlavou a pokračuje: „Doplnila jsem si vzdělání a šla stát k zubařskému křeslu.
Zpočátku to nebylo až tak zábavné. Spousta lidí svůj chrup zanedbává a čistí si zuby asi jen na přestupný rok. Občas přijde někdo, kdo kartáček vyměnil za žvýkačky, a myslí, že je to tak v pořádku. Záněty dásní nebo dokonce celé čelisti nejsou žádnou vzácností.
A kdybyste slyšeli ty nadávky, když nějakému nezodpovědnému pacientovi trháme zub, asi byste nevěřili vlastním uším!“ Paní Jana ukazuje jizvu na ukazováčku a hned se svěřuje: „Jednou mi taková starší solidní paní málem ukousla prst. Řekla jsem, ať si skousne, jenže než jsem stihla vyndat jí prst z pusy, rafla mě tak, že jsem málem omdlela bolestí! Místo omluvy mi ještě vynadala a chtěla vidět můj očkovací průkaz, jestli nejsem infekční či co. No hrůza! Že jsem mohla chytit spíš já něco od ní, ji ani nenapadlo.
A nedávno zas přišel dost podnapilý pán. Normálně bychom ho neošetřili, ale měl hrozně nateklou tvář, tak jsme se smilovali. Ale ouvej - vyváděl jako pominutý. Měl hrozný strach z návštěvy zubaře, a proto si před návštěvou trochu ‚cvaknul‘. Když jsme mu zub vytrhli, velmi se mu ulevilo a usnul na křesle jako mimino.
Měl určitě metrák, a tak jsme ho nemohli sundat dolů. Museli jsme jít pracovat do vedlejší ordinace a nechat ho prospat. Nic se s ním nedalo dělat...“ znovu se nakažlivě směje Jana.
Můj pan zubař odjel
Paní Jana má v zásobě spoustu historek. Nás ale zajímá, proč si zuby vrtá sama, když má svého lékaře denně k dispozici... Jana se chvilku ošívá a potom vysvětluje: „Víte, tak jednoduché to není. Lidé jsou objednaní několik týdnů dopředu a často nemáme čas ani na svačinu.
Myslet si, že jen tak poručím svému nadřízenému, aby mi opravil zoubek, je omyl. Ne, že by byl neochotný, ale prostě by tím zpozdil celý chod ordinace. A to si nemůžeme dovolit. Tak často čekám několik dní, než na mě přijde řada nebo než někdo odřekne a máme chviličku volno. K tomu ‚samovrtání‘ jsem se ale dostala jinak.
Můj pan zubař totiž odjel na týdenní školení a já jsem měla dohlížet na opravy a rekonstrukce ordinace. Do toho všeho zmatku mě začal ukrutně bolet zub!“ líčí dramaticky paní Jana. Nechce se nám věřit, že jen nepřítomnost lékaře dovedla odvážnou zdravotní sestřičku k tak radikálnímu činu. Vždyť mohla požádat kohokoliv z vedlejších ordinací.
Popadla jsem vrtačku...
„No, jak vám říkám. Nikdo prostě neměl čas. Tak jsem se namíchla a zapnula vrtačku. Už jsem leccos za ta léta odpozorovala. Popadla jsem do jedné ruky zrcátko a do druhé vrtačku. Kaz jsem viděla moc dobře. Chtělo to jen pořádně zoubek vyvrtat a zaplnit provizorní plombou. A tu míchám stejně vždycky já. Člověk se nesmí bát a být trochu nad věcí,“ tvrdí paní Jana a vysvětluje: „Strach má velké oči, ale ve skutečnosti o nic nejde.
Prostě zajedu vrtačkou do černého místečka, a když to začne bolet, přestanu. Odpočinu si, vypláchnu ústa a znovu to zopakuji. Když je po výplachu zoubek pěkně čistý a bílý, je to hotové. A skvělá věc - můžu přestat, kdy chci JÁ, a ne lékař. No prostě pohodička, pohoda!“
Sestřička Jana se znovu vesele zasměje a my začínáme věřit, že strach ze zubaře není až tak opodstatněný, jak jsme si ještě před chvílí mysleli.
Ojedinělý případ?
Jana nás nechá chvíli prohlížet strašidelně vyhlížející nástroje. Kleště a různá páčidla se nám asi nezalíbí nikdy. Ale jemné vrtáčky se už nezdají být tak hrozivé. Možná bychom se nechali na nějakou malou vrtací zkoušku i přemluvit... Ale Jana nás varuje: „Ne, raději to nezkoušejte, ublížili byste si.
Já si vrtám zuby sice sama, ale jen ty nejmenší povrchové kazy. Mám totiž zuby ve vzorném pořádku, vždyť jsem stomatologická sestra! Používám nejen zubní nit, ale i mezizubní kartáček a kvalitní pastu. Zuby čistím po každém jídle, a ještě vyplachuju ústní vodou. Mít perfektní chrup je v dnešní době zvlášť v mém oboru prostě nutnost.
Každá žena má dnes na hlavě melír a uvažuje o plastické operaci. Ale aby investovala do svého chrupu, ji často ani nenapadne.“ Svérázný přístup sestřičky Jany nás donutil k malé sondě po okolí. Překvapivě jsme zjistili, že není zdaleka jediná.
Hned první stomatoložka se přiznala, že si své zuby opravuje zásadně sama, pokud je to jen trochu možné. Ostatní zubní lékaře, které zná, považuje za takové ,rasy‘, že by se jim do rukou nikdy nesvěřila! To je tedy velké povzbuzení pro nás, vystrašené pacienty... 